Václav Horák, nar. 12. 9. 1920

Jan Jaroslav Pála, majitel továrny na baterie Palaba ve Slaném a tamější starosta, se přičinil o to, že se dílem milostný, dílem provokativní a dílem záhadný dopis adresovaný devatenáctileté dělnici jeho fabriky Anně Maruščákové, dostal 3. června 1942 do rukou kladenského gestapa – a dívka se ocitla u výslechu ještě téhož dne. Kdoví, proč Anička vypověděla, že ji autor dopisu třiadvacetiletý Václav Říha již dříve požádal, aby v Lidicích vyřídila pozdrav od lidického rodáka Josefa Horáka, nyní letce  československé zahraniční armády v Anglii. Šlo pouze o vlastní iniciativu Maruščákové, nebo jí gestapáci takovou otázku i s odpovědí podstrčili? Nebylo by pak možné, že si gestapo Říhu k napsání dopisu najalo, jak se ostatně jedna pamětnice dodnes domnívá? Buď jak buď, nacisté, lačni zmocnit se strůjců atentátu na Heydricha, si s chutí vykonstruovali domněnku, že stopa po atentátnících vede do Lidic, tím spíš, že v Anglii sloužil také Josef Stříbrný, rovněž pocházející z této obce.  Gestapáci už v noci na 4. června Lidice prohledali a členy rodin Horákových a Stříbrných zatkli – celkem patnáct lidí. Byl  mezi nimi i jednadvacetiletý hutník Václav Horák z čísla popisného 72, syn již nežijícího Františka Horáka a Marie Horákové, bratranec letce Josefa zvaného „Pepi“.

Protože Václav věděl, že  do nacistických spárů spadli všichni senioři rodu Horáků, jeho strýcové – sedmapadesátiletý hutník Josef z čp. 72, pětapadesátiletý řezník Štěpán z čp. 37, třiapadesátiletý dělník Bohumil z čp. 73, otec „Pepiho“, a čtyřiačtyřicetiletý sedlák Stanislav z čp. 13 – a to i s manželkami a dětmi, protože však hlavně věděl,  že zatčení neunikl ani čtyřiadvacetiletý obchodní příručí Václav Kohlíček z čp. 73, manžel „Pepiho“ dvaadvacetileté sestry Anny Kohlíčkové, tehdy ve vysokém stupni těhotenství, ptal se Václav sám sebe, z jakých důvodů zůstal ušetřen  třicetiletý číšník František Frühauf, manžel Marie, třiadvacetileté dcery strýce Štěpána.  

V té úzkostné chvíli Václav Horák ještě doufal. Připomněl si, že krátce po začátku války gestapo v jejich obci zatklo několik občanů – kandidátů do voleb za komunistickou či sociálnědemokratickou stranu, avšak všichni byli po jisté době propuštěni. A tak věřil i nyní. Jak  ho mohlo napadnout, že číšník Frühauf a s ním dalších sto sedmdesát dva lidických mužů ušetřeni nezůstanou a že se posledním místem jejich života stane statek strýce Stanislava.  Jak ho mohlo napadnout, že za šest dní po těchto vraždách usmrtí kulky na kobyliské střelnici všechny příslušníky rodin Horákových a Stříbrných, také dalších jedenáct lidických mužů, také jeho, ještě ne dvaadvacetiletého Václava Horáka.