Emanuel Kovařovský, nar. 22. 2. 1858

V pěti lidických domech žilo čtrnáct obyvatel, jejichž příjmení bylo Kovařovský nebo Kovařovská, v případě žen ať už jako rodové jméno nebo po provdání. Není se co divit. Vždyť na počátku úctyhodného rodinného společenství stojí pan Emanuel, který vychoval sedm dětí. Narodil se v Buštěhradě, a když přesídlil do Lidic, také on přispěl k potvrzení faktu, že tyto obce zřejmě odedávna patří k sobě: dělí  je jen nepatrná vzdálenost a spojují je lidské osudy. Kolik lidických dívek mohlo v časech před tragédií vyprávět o tom, jak se kolem nich mladí četníci z buštěhradské pátrací stanice točili, když chodily do tamější sokolovny tancovat. Kolik lidických dětí  zná dodnes nazpaměť cestu  do buštěhradské školy. A příběh z rodiny Kovařovských, který je tklivý a pohnutý, protože k němu patří nejen sousedská pospolitost, ale i nesmyslné smrti. Když se horník  Václav Kovařovský vracel 10. června 1942 ráno se svými třemi kolegy z noční směny na kladenském dole Prago do Lidic, ti čtyři už věděli, co se v jejich vesnici děje. Vedli svá kola a zvolna kráčeli  k Buštěhradu. U hřbitova se zastavili a Buštěhradští je přemlouvali, aby do Lidic nechodili, protože je tam čeká záhuba. Právě šestapadesátiletý Václav Kovařovský vyzval své mladší druhy k cestě domů – mají tam přece rodiny a také své domky. Netrvalo dlouho a havíři skončili u popravčí zdi.

Můžeme se dohadovat, že  tradici rozvětvených  příbuzenských vztahů Kovařovských, charakterizovanou tvrdou prací a úsilím vybudovat si dům, založil senior rodu Emanuel. Vždyť začal sjíždět do dolu už ve svých čtrnácti letech, hned po skončení školní docházky. Domek si posléze vlastníma rukama postavil,  začal obdělávat pronajaté pole a dokonce se mu podařilo zřídit si menší hospodářství, které několikrát rozšířil. Podobné úděly provázely další muže Kovařovské, z nichž většina byla horníky nebo hutníky. Jen další Václav, otec čtyř dcer, o čtyři roky starší než ten, o němž jsme se zmínili, byl po dlouholeté hornické službě propuštěn, vykonával příležitostné práce a pak se stal v Lidicích hrobníkem. Prý si na tamějším hřbitově sám připravoval místo svého posledního spočinutí, ale zlotřilci mu neumožnili, aby si lehl tam, kam si přál.

Naštěstí se zachovala fotografie z doby před vyhlazením obce, zobrazující Emanuela Kovařovského, usměvavého starého pána, který drží na klíně vnučku Věru Vokatou. Nacisté sice tohoto muže popravili jako nejstaršího z lidických obětí – v jeho čtyřiaosmdesáti letech – ale Věra  se konce války dožila a byla  nalezena v Německu. I to je doklad, že život Emanuela Kovařovského, předaný potomkům,  přetrval dobu panování jeho vrahů.