Josef Hroník, nar. 16. 8. 1927

Kdoví, na co myslel šestačtyřicetiletý havíř Václav Hroník, když ho zlotřilci vyhnali oné osudné lidické noci z domku číslo popisné  29 a spolu s ním téměř jednasedmdesátiletou maminku, taky manželku Františku, taky jejich sedm dětí.  Zatím stáli před domovem na buštěhradské silnici všichni a hleděli tam dál, kde ležela  čerň Podhorova rybníku. Vlevo měli blízký potoční  můstek a za ním statek Stanislava Horáka, vpravo kostel a školu. Ještě to bylo dobré, ještě byli spolu.  Až teď!  Vlkodlaci vydělili z rodinného společenství jeho, Václava Hroníka staršího, a rovněž dvacetiletého syna Václava.  Těm dvěma byla určena cesta do Horákova statku, na zbývajících osm čekala budova školy.      

Začal snad šestačtyřicetiletý horník tušit, že nadchází chvíle zlo-mu, jež vyžaduje rozhodnutí a vzápětí čin? Na co v té chvíli myslel? Možná si vzpomněl,  že ve svých čtyřech letech ztratil otce a od té doby musel mamince pomáhat živit rodinu. A tak od dětství poznal těžký životní úděl, naplněný klopotným úsilím vydobýt si alespoň kousek živobytí. Ani v manželství tomu nebylo jinak. Vždyť se ženou Františkou přivedli na svět devět dětí, a každé chtělo jíst! Možná se teď Václavu Hroníkovi mihla před očima dcera Marie, která už zemřela, a taky Terezie, jež v Lidicích nežila, takže jich zbývá sedm – a jenom nejstarší Václav nosí z kladenských hutí  výdělek.  

Tehdy Václav Hroník pohlédl na řádku svých dětí, jež stály na matčině straně, připraveny k cestě do školy. Na Květu, Josefa, Boženu, Zdeňku, Zdeňka a Martu. Květě bylo šestnáct, Martě jeden rok. Zdeňkovi necelých osm, Zdeňce necelých dvanáct, Boženě třináct. Proboha, co si s nimi, a s těmi malými obzvlášť, má Františka počne, až nás s Václavem pohltí  Horákův statek? napadlo s hrůzou havíře Hroníka. A  pohlédl na klenoucí se bříško své dobré pracovité ženy, v němž klíčil další, desátý život.  Obavy a  úzkost ho sevřely.  V té chvíli  se Václav Hroník rozhodl. 

„Pepíku, pojď,“ vyzval syna stojícího na matčině straně, „pojď, chlapče,  pojď se mnou.“ V  rozhodujícím okamžiku  ho  napadlo, že ženě Františce ulehčí, když si Josefa vezme na svou cestu. Nevěděl ovšem, že Božena, Zdeňka, Zdeněk a Marta budou zavražděni v plynovém voze v polském Chelmnu. Nevěděl, že syna Františka zabijí dozorkyně v ravensbrückém koncentráku, jen co se tam narodí.  A tak zopakoval: 

„Pepíku, pojď.“ A syn šel. Až na zahradu Horákova statku, až k popravčí zdi. Ještě tam podle zvrhlých pravidel, jež nacisté pro Lidice stanovili,  stát neměl. Ještě mu nebylo patnáct.  Patnáctých narozenin by se dožil až 16. srpna  roku 1942.