Jan Zbrojka, nar. 14. 12. 1912

Pokud hovoříme o starých Lidicích,  zmiňujeme se nejednou  o domku číslo popisné 93 manželů Doležalových, který byl nejseverněji položeným lidickým stavením a stál při příjezdu od Buštěhradu jako první. Je to nejen orientační bod, ale často se nám vybavuje proto, že odtud nacisté řídili vyhlazení obce. Pozornost vyvolávají také domy, které vroubily buštěhradskou silnici po obou stranách a tvořily tak spolu s komunikací jakousi páteř vesnice. Ale tentokrát hlavní směr opustíme.  Hned pod Doležalovými – ve směru dolů k potoku – bydleli manželé Říhovi a někde pod jejich obydlím odbočovala z buštěhradské silnice doprava polní cesta. Kousek nad ní, na návrší pod nynějším Růžovým sadem, se nacházely domky Zelenkových, Šebků a Zbrojků. O cestě se zmiňuje právě Václav Zelenka, někdejší lidické dítě, když vypráví o dětských létech, přervaných zavlečením do nacistického bezpráví, vzpomíná na ni i Milada Cábová rozená Říhová, kterou z těchto míst zlotřilci odvezli v osmnácti letech do koncentračního tábora. A tak se díky pamětníkům vynořuje jaksi zapomenutý kousek starých Lidic, prostá, obyčejná cesta do polí, o níž příliš nevíme. 

Jistě by ji měli uchovanou v mysli – a nejspíš také v  srdcích – i manželé Jan a Libuše Zbrojkovi. A s  ní samozřejmě studánku, která u cesty zářila a k níž se lidické dívky chodily o Velikonocích mýt – aby byly hezké a aby si jich mládenci všímali. Jan Zbrojka mladší, jehož výročí narození připomínáme, rodák z Lidic, chodil do měšťanské školy v Buštěhradě a vyučil se zedníkem.  Poté ho potkal podobný osud jako jiné lidické muže – řemeslo postihla nezaměstnanost a Zbrojka odešel za prací do kladenských hutí, stejně jako tam získával živobytí jeho otec, rovněž Jan, v jehož domku mladí bydleli. A tak se v  jednom stavení sešla nejen tatáž jména, což není nic výjimečného, ale i blízká data narození, třebaže mezi oběma muži leží rozdíl třiatřiceti let – otec přišel na svět 16. prosince, syn o dva dny dříve. Hovoříme o těchto podobnostech v souvislosti s prostou polní cestou, která k jejich obydlí směřovala a o které se jen zdánlivě domníváme, že o ní víme tak málo.  Rovněž tahle pěšina oba muže vzájemně sbližovala, možná stejně jako jejich jména, jako den a měsíc narození. A spojila je navždy, když po ní společně kráčeli na popravu, syn Jan Zbrojka  teprve devětadvacetiletý. Proto zmíněná cesta nemůže být neznámá nebo zapomenutá. Stala se součástí trvalé paměti, stejně jako vše, co k obyvatelům Lidic a k obci samotné patří.