Josef Týbl, nar. 13. 11. 1878

Prvním lidickým starostou v samostatné Československé republice byl Matěj Šilhan, příslušník rodu, který držel starobylý zájezdní hostinec U Šilhánů s přilehlým statkem nepřetržitě od prvního desetiletí osmnáctého století. Statkář a hostinský stál v čele obce již v časech rakousko-uherské monarchie a setrval v tomto postavení do roku 1919. Po dlouholeté hegemonii statkářů  převzal úřad dělník  Karel Kácl, pak Václav Zelenka (mimochodem dědeček Václava Zelenky, někdejšího lidického dítěte, který byl zdejším starostou v letech 1999 až 2007) a poté Josef Týbl, jenž obce řídil  – jako předposlední před tragédií – od roku  1927 do roku  1931. 

Lidický rodák Josef Týbl byl sedlák a spolu s manželkou Rozálií rozenou Rákosovou obýval statek číslo popisné 27, stojící na návrší s návsí, nedaleko kostela a školy. Na Týblovo starostování si v současných Lidicích může sotvakdo pamatovat, uvážíme-li, že nejstarší žijící pamětnice se narodily právě ve dvacátých letech. Například zdejší rodačka Milada Cábová rozená Říhová, nyní třiaosmdesátiletá, vzpomíná na Josefa Týbla  jako na „starého pána“, dokáže i zhruba umístit jeho statek do místopisu obce…, ale že byl starostou? Nebo snad dokonce jakým byl starostou? Ne, to paní Cábová neví a nejspíš nikdy ani nevěděla, neboť v době, kdy jí tento muž mohl uvíznout v paměti, řekněme jako desetileté, úřad už vykonával Týblův následovník František Hejma. 

Nejkrutější rána, jaká Josefa Týbla v životě postihla, byla smrt jediného syna Josefa, teprve čtrnáctiletého. Kdoví, zda to bylo zoufalství nad ztrátou potomka nebo vědomí, že statkem už jeho vlastní krev nikdy proudit nebude, ale jisté je, že po synově skonu se Josef Týbl práce v hospodářství vzdal a pronajal je švagrovi. Tedy jednomu z Rákosů, jak napovídá rodné jméno Týblovy manželky. Ale z jakých Rákosů? Víme přece, že ve starých  Lidicích vlastnil největší a snad i nejbohatší statek čp. 24 – a to bez přerušení asi dvě stě padesát let – právě rod Rákosů. Avšak na statku Anny Novákové čp. 14 hospodařil určitý čas i jiný Rákos,  majitelčin zeť Antonín, sedlák  z Makotřas. 

Připomínáme  tyto okolnosti proto, že v onom červnovém dopoledni roku 1942 stál Josef Týbl, třiašedesátiletý, před popravčí četou nejen jako někdejší starosta obce, ale především jako lidská bytost, navždy zasažená rodinnou katastrofou. Na dlouhá léta mu zůstala pouze žena. Ani o ní nevěděl v hrůzných hodinách a minutách, kdy výstřely už šlehaly jeden za druhým, vůbec nic. Takže nejspíš přijal s úlevou,  že tam spolu s ním hleděli smrti vstříc  i tři muži Rákosovi z usedlosti číslo 24, z nichž sice žádný na jeho gruntě nehospodařil, ale třeba – a přejme to Josefu Týblovi – třeba  to byli jeho příbuzní. Jeho blízcí. Neboť osud sdílený je osudem naplněnějším, a ve chvílích exploze  bestiality dvojnásob.