Josef Příhoda, nar. 22. 1. 1904

Jsou jména lidických mužů, která dobře známe, která se objevují v různých pojednáních znova a znova, neboť jejich nositelé tak či onak prosluli. Jméno Příhodů k nim nepatří. Příhodovi nevlastnili v Lidicích ani statek, ani hospodu či obchod, ani nestáli v čele obce, neveleli hasičům, neměli příbuzné u anglického letectva a nepobývali na noční směně, když vlkodlaci Lidice rdousili. Stojí tedy vůbec za to, abychom o Příhodových hovořili?  Co je to za otázku, vážení? Cožpak existuje jediný lidický občan, který si svůj osud navždycky nepronáší dějinami?

Pokud jde o Josefa Příhodu mladšího, jehož narozeniny připomínáme, charakterizuje ho příznačný úděl, a Lidičtí znají takový způsob živobytí. Jakmile opustil školu, ve čtrnácti letech, začal se učit zedníkem. Jeho otec, rovněž Josef, uvyklý těžké práci v kladenských hutích, si jako každý táta přál, aby se kluk nemusel protloukat životem tak klopotně, a doufal, že řemeslo synovi umožní pohybovat se po šťastnějším kousku země. Leč peníze v rodině chyběly vlastně neustále, a tak nezbylo, než aby Pepík učení po dvou letech zanechal a začal vydělávat. Jako táta, jako dělník, třebaže ve stavebnictví.

Možná se to zdá bláhové, ale  také otec Příhoda si vzal do hlavy –a tím se podobal mnoha lidickým mužům –  že si postaví vlastní dům. Byla to silná touha, životní sen. Táta i syn se k němu upnuli, jako se chudí lidé chápou každé příležitosti, která by  jim napomohla k přijatelnějšímu postavení.  Snaha nechyběla, zato času  a prostředků se nedostávalo. A tak až po zaměstnání, když se unavení vrátili domů,  přidávali další a většinou nepatrný dílek do kýženého celku, který byl v nedohlednu. 

Jak se uvádí v publikaci „… a muži byli zastřeleni“ z roku 1946, Josef Příhoda mladší „se mohl oženit teprve ve dvaatřiceti letech“, tedy v roce 1936,  patrně  kvůli neutěšeným sociálním poměrům (zřejmě až poté, kdy se uchytil jako hutník v Poldovce?) – a při-tom měl tehdy již téměř desetiletou dceru Annu. Pokud je údaj ve zmíněné publikaci správný a ať už to bylo jakkoli, Josefovo soukromí nesouviselo s jeho a tátovou touhou. Otec zestárl a syn dílo převzal, stále rozestavěné. Čeho je člověk schopen, drží-li se urputně vidiny, jež přitahuje jako bludička? Josef Příhoda mladší stál přilepený k nehotovému domku i v odpoledních hodinách 9. červ-na 1942. Když se ho pak spolu s otcem následující den katani zmocnili, zabili zároveň lidský sen. Zůstal nenaplněný stejně jako životy těch, kteří ho chtěli uskutečnit. A to je výrazný lidický osud a stojí za zaznamenání.