Jaroslav Podhora, nar. 23. 5. 1904
O lidickém statku číslo popisné 17, který stál na východním okraji vesnice, se prameny zmiňují od začátku sedmnáctého století. Usedlost vždycky zvelebovali čeští hospodáři, a tak i tento statek svědčí o tom, jak hluboko byly do lidické země vrostlé české kořeny. Ke statku náležel vodní mlýn, zhruba o sto let mladší než statek. Nájemci či majitelé mlýna se střídali podle toho, kdo zrovna statek vlastnil. V roce 1908 hospodářství koupili Bohumil a Pavlína Studničkovi, u nichž později nastoupil do zaměstnání mlynář Ladislav Liška a během další doby si mlýn pronajal.
Ale jubilant tohoto Kalendária se jmenuje Jaroslav Podhora, rodák z Třebusic, absolvent vyšší hospodářské školy v Roudnici, který po smrti svého otce získal – spolu s bratrem – první zkušenosti s vedením hospodářství. V roce 1933 se oženil s dcerou manželů Studničkových Miloslavou a roku následujícího – Podhorovi bylo třicet let – Studničkovi předali usedlost „mladým“. Jaroslav Podhora si v Lidicích získal úctu i vážnost: byl členem obecního zastupitelstva a lidickým radním. Ani nový majitel nepovažoval za nutné měnit mlynáře, a tak mlýn zdárně provozoval „pan otec Liška“ i nadále. Obě generace hospodářů a mlynář s rodinou vy-tvářeli na usedlosti harmonické společenství, charakterizované porozuměním a sounáležitostí. Zatímco Studničkovi a Podhorovi žili na statku, Ladislav Liška s manželkou Růženou a od prosince 1936 i se synem Miloslavem obývali deputátní domek číslo popisné 66 (původně nesl stejně jako statek čp. 17), v němž do 10. června 1942 bydlelo deset lidí.
Jen pár metrů západně od mlýna – tedy směrem ke středu obce – se rozkládal rybník, jehož hladina jako by byla utopená pod hradbou vysokých porostů, tyčících se na břehu. „Podhorův rybník“, jak se mu v Lidicích i okolních vsích začalo říkat, příslušel k hospodářství a představoval hojně využívanou příležitost k nejrůznějším letním i zimním radovánkám; například známý lidický hokejový klub tady dosáhl nejednoho vítězství. Zároveň to bylo místo líbezné a romantické, zvláště za předletních a letních podvečerů, když se slunce už sklonilo k západní Hřebči a vykreslilo na rybničním zrcadle obraz kostela sv. Martina.
Nacistům nestačilo vyvraždit obyvatele Lidic nebo navždy poznamenat jejich životy. Rozhodli se změnit i zdejší krajinu k nepoznání. A tak rybník, nesoucí jméno sedláka Podhory, zmizel z povrchu země, zasypán sutí ze zničených lidických domů. V naší paměti však zůstane stále, stejně jako v ní zůstávají lidé, kteří s Lidicemi spojili své životy.