Václav Zelenka, nar. 25. 4. 1908

Dnes se už nedovíme, zda oněch pár desítek metrů mezi hospodářskou budovou na statku Stanislava Horáka a zdí stodoly, stojící na tamější zahradě, představovalo pro lidické muže cestu krátkou, anebo dlouhou. Jaký čas uběhl, než je zabijáci odvedli ze sklepa ke konci jejich života? Na co muži mysleli, co všechno si stačili připomenout, co si stihli uložit do věčné paměti? A byli schopni cokoli vnímat ti, jimž lidské bestie, dříve než je vzali na poslední cestu, rozmlátili obličeje pažbami pušek, vykloubili jim ruce, utrhali prsty na rukou?    

A jak na tom byl čtyřiatřicetiletý Václav Zelenka, syn muže téhož jména, který býval ještě ve starých dobrých časech, od roku 1923 do roku 1927, lidickým starostou? „Mladý“ se vyučil zedníkem, ale řemeslo už v bídnějších třicátých letech neskýtalo dostatečnou obživu, a tak rozmnožil dlouhou řadu lidických sousedů a stal se hutníkem v kladenských železárnách. Měl rád hudbu, byl dobrým muzikantem, otec a syn Huříkovi, šéfové lidické dechovky, o tom věděli. A taky četl, v knihách nacházel trvalé uspokojení.   

„Zelenka Václav,“ uchopil  v Horákově sklepení příslušnou policejní přihlášku kriminální asistent kladenského gestapa Oskar Felkl. Hutník předstoupil. Jakýsi vrahoun ho zezadu udeřil do týla, aby poddůstojník německé ochranné policie, který ho měl vyvést,  nepochyboval, o koho se zrovna jedná. Vykročili. A kdy to vlastně bylo? Už brzy zrána, nebo až v dopoledních hodinách? Patřil hutník Zelenka k původním pěticím, odváděným na zahradu, nebo až k pozdějším desetičlenným skupinám, které gangsteři vytvářeli, neboť se jim zdálo, že odstřely probíhají pomalu?

Už vyšli na dvůr. Zelenka přimhouřil oči, když do nich udeřilo červnové slunce. A v té chvíli ji spatří – Žofii, krásnou devětadvacetiletou ženu, s níž se před pěti lety natrvalo spojil. Vidí ji na zahradě jejich lidického domku číslo popisné 87, který stál pod návrším na severním okraji obce, v blízkosti obydlí Šebků a Zbrojků. Žofie má na sobě letní šaty s kulatým výstřihem, jenž se poněkud pootevřel, kdykoli se předklonila, a hutník se od toho obrazu ani teď nemůže odpoutat.

Už jdou dvorem a směřují k zahradě. Václav Zelenka stále mhouří oči a vidí  syna Václava, jehož mu milovaná Žofie před necelými čtyřmi roky porodila. Synek je bez košile, oblečený  jen do krátkých kalhot s látkovými kšandami,  na nohou sandály a hraje si u rodného domku s malým chundelatým psíkem jménem Šmudla. Vašek má zvířata rád, uvědomí si ještě otec. 

Už jsou na zahradě a míří ke zdi, před níž leží řady mužských těl.  Opilý pohůnek staví hutníka před ty mrtvé. Václav Zelenka si chce dvě drahé bytosti navždy uložit do věčné paměti. Žofi, Vašíku, kde jste?! užuž chce vykřiknout, ale vtom zazní výstřely.