Josef Moravec, nar. 9. 7. 1917

Připusťme na okamžik: kdyby se Josef Moravec zamlada oženil, kdyby měl děti, a třeba nejen jedno či dvě, a kdyby se jeho děti taky činily a nechávaly za sebou řádku ratolestí – kolik vnuků či vnuček, kolik prapotomků, případně  praprapotomků by se dnes mohlo kolem něho shromáždit? A třeba by mu řekli – ty náš milovaný, my ti za všechno děkujeme.

Leč Josef  Moravec se oženit nestačil.  Zato si možná už 9. června roku 1942 plánoval, jak přesně za měsíc oslaví pětadvacáté narozeniny, a těšil se, že  to bude pořádná, veselá pumelenice!  Kde ji uspořádá? Doma, v lidickém domku číslo popisné 78, kde žil s maminkou a s rodinou staršího bratra? Ne, doma ne, řekl si nejspíš, vždyť by se tam fotbaloví kamarádi, které chce pozvat, ani nevešli. Takže v hospodě U Šilhánů, tam přece mají sportovci z SK Lidice klubovnu – a tam je vždycky dobře. Na nikoho, s kým ve zdejším fotbalovém mužstvu hraje – a vedou si dobře, s věhlasem sahajícím do širého okolí – nesmí zapomenout:  na Pepíka Rákose, Vaška Stříbrného, Pepíka Suchého, Pepíka Hanzlíka… všichni už mají pětadvacítku za sebou, usmíval se zřejmě Josef Moravec,  Pepa Hanzlík je starší dokonce o osm let  než já, ale to není rozhodující, jsme jedna parta, jeden za všechny, všichni za jednoho, jak přísahali mušketýři, pěkně to U Šilhánů roztočíme, maloval si možná v duchu už 9. června 1942 večer – a nacistická soldateska v tu dobu stahovala kolem Lidic smyčku. Ani své pětadvacetiny si tedy Josef Moravec užít nestačil. 

Co vlastně stihl? Ukončit měšťanku v Buštěhradě a vystudovat obchodní akademii v Praze, a to s velmi dobrým prospěchem. Kdyby ho bratr František, starší o necelých dvanáct let, který po tragické smrti otce sourozenců Moravcových živil celou rodinu, na  studiích nepodporoval, sotva by se ke vzdělání dostal. A tak  Josef svým způsobem vděčí Františkovi i za dobré úřednické mís-to v Praze. Co ještě stihl téměř pětadvacetiletý  muž, pohledný,  s mírně oválným obličejem a úsměvem, jenž sluší i filmovým hercům? Milovat, milovat maminku, v červnu 1942 čtyřiašedesátiletou vdovu, a chce ji nosit na rukou a líbat její skráně.  Jen co Josef Moravec získá v Praze byt, vezme si drahou bytost k sobě, a navždy, do smrti.      

Do smrti. Jako každý z  lidických mužů. Jako jeden za všechny, jako všichni za jednoho.