Vojtěch Huřík, nar. 14. 3. 1888

Devětadvacetiletý kriminální asistent Oskar Felkl, považovaný za třetího muže kladenského gestapa a po válce za jednoho z nejbrutálnějších příslušníků nacistické tajné policie ve středních Čechách, se na statku Stanislava Horáka, přesněji: v jeho chlévu, zhluboka nadechl a s chutí se protáhl, neboť práce, kterou tady už vykonal, byla náročná. Ale její výsledky jsou uspokojivé – mnozí lidičtí muži už leželi postřílení na zdejší zahradě. Felk si však příliš oddechu nedopřál.  Času přece není nazbyt, vždyť šéf bezpečností policie a sicherheitsdienstu v prorektorátu Hans Böhme, který na popravy osobě dohlíží, projevuje znepokojení, že akce probíhá příliš pomalu. Takže mladý muž v černé uniformě smrtihlavů se znovu přehrábl v policejních přihláškách, opět se podíval na Františka Hejmu a německy mu řekl:  „Pane starosto, zase  potvrdíte totožnost každého muže.“  Uchopil  úřední kartu a vyslovil vzorně česky: „Huřík Vojtěch.“ A jako  v předchozích případech, když vyvolával na smrt pana Příhodu, Maštaliře nebo Kovařovského, opět si dal záležet, aby hláska „ř“ zazněla jaksepatří. Ovšemže by to bylo pro říšskoněmeckého občana, jímž se gestapák Felk stal,  obtížné, ale tenhle rodák od Poličky  nezapomněl jazyk, kterým mluvil během kurzu  u českého četnictva i při  službě v jeho řadách. A zopakoval: „Huřík Vojtěch.“

Čtyřiapadesátiletý muž předstoupil a Felka napadlo, že ho už někde viděl. Ale kde? Kdyby tady byla Marie, jeho panenka Maruška, kterou nadevšecko miloval a která mu vždycky uměla poradit… Ale ovšem, vzpomněl si gestapák,  před Vánocemi minulého roku, krátce předtím, než se s Marií, dcerou českého četníka Mařince, oženil, byli spolu na Kladně tancovat a on, osmadvacetiletý, si krásnou sedmnáctiletou dívku pyšně vedl, hrála tam hornická dechovka z Lidic, řídil ji Ladislav Huřík, ale během večera pozval na pódium svého otce a zakladatele kapely Vojtěcha Huříka…  a teď tady stojí, jistě, je to on, ušklíbl se Felkl, to jsem zvědav, co tomu Mařenka řekne, až jí to  budu doma vyprávět, vždyť se jí tak líbilo, jak muzika vyhrávala, a mně taky, mně taky, bravo, pane kapelníku…  Ale tohle gestapák nevyslovil a jeho tvář byla opět chladná.

Když příslušníci ochranné policie Vojtěcha Huříka odváděli, nevěděli, že jdou zavraždit legendu, bez které se žádná zábava v kraji neobešla, ale jejíž věhlas zdejší region značně přesahoval, nevěděli, že lidická dechovka Vojtěcha Huříka nahrála několik gramofonových desek, které se používaly i v rozhlasovém vysílání, a že na desce Ultraphonu hraje na jedné straně  Huříkova kapela a na druhé slavná Hudba Hradní stráže, tak vysoko se lidičtí muzikanti dostali, tak vysoko – 

a právě do vznešené nadpozemské výšky se vzneslo ze zahrady Horákova statku sto třiasedmdesát mužů, kapelník Vojtěch Huřík s nimi, a věčně živí tam přebývají.