Odešla Eva Kubíková-Bullock, přeživší lidické dítě
Osudy této mimořádné ženy jsou dokladem toho, že reálný lidský život bývá často mnohem dramatičtější než románová fikce.
Ze 105 lidických dětí němečtí nacisté 88 zavraždili. Po druhé světové válce se jich do Lidic vrátilo pouhých sedmnáct. V současné době však jich již mezi námi žije jenom šest. Minulý týden totiž z daleké Kanady dorazila smutná o úmrtí paní Evy Kubíkové-Bullock, jedné z přeživších lidických dětí.
Eva se narodila 29. dubna 1937 v Praze manželům Františkovi a Anně Kubíkovým. Již při seznámení jejich rodičů sehrála roli velká náhoda. Zatímco Evina maminka žila v Lidicích, tatínek se narodil českým rodičům trvale usedlým v hlavním městě Německa – Berlíně. Pravděpodobnost, že by se mohli někdy potkat, tak nebyla příliš velká. Protože však měl František Kubík občanství Československé republiky, musel absolvovat povinnou dvouletou vojenskou službu, během níž se skamarádil s Františkem Milerem z Lidic. A právě při jedné z návštěv u svého přítele poznal jeho mladší sestru Annu, s níž se 10. října 1934 na pražské Staroměstské radnici oženil. Do Berlína se již po vojně nevrátil a našel si práci v ČTK, kde působil jako redaktor a podílel se i na vysílání Československého rozhlasu.
Vzhledem k tomu, že se Kubíkovi trvale usadili v Lidicích, kde bydleli v č. p. 41, zasáhl do jejich osudů tragicky 10. červen 1942, kdy byla obec Němci vypálena a její mužští obyvatelé povražděni v zahradě Horákova statku. Mezi nimi i Evin tatínek František. Malá Eva byla společně s maminkou odvlečena do tělocvičny kladenské reálky, odkud 12. června 1942 putovala s ostatními lidickými dětmi do polské Lodže (německy Litzmannstadt). Maminka Anna byla spolu s lidickými ženami odeslána do koncentračního tábora Ravensbrück.
Právě tehdy do Evina života opět zasáhla náhoda. A to naprosto zásadní. Když němečtí nacisté krátce před povražděním 82 lidických dětí vybrali (z dosud ne zcela jasných důvodů) dalších sedm z nich k poněmčení, byla Eva mezi nimi. Tou dobou již po ní intenzivně pátrala její teta Ella Spernagelová, tatínkova v Německu žijící sestra, která německé úřady přesvědčila, aby jí byla Eva svěřena do výchovy, s tím že ji bude vychovávat v „německém duchu“. Tuto její žádost usnadňovalo to, že její manžel byl rodilý Němec a navíc v té době sloužil jako voják v německé armádě.
Eva se tak po pobytu v několika dětských domovech nakonec ocitla v rodině své tety, v níž vyrůstala společně se svou sestřenicí Renatou. Ani tato část Evina života však nebyla jednoduchá. Její strýc na východní frontě padl a rodina prožila v Berlíně několik těžkých spojeneckých náletů, při kterých málem přišli o život. Nakonec museli hlavní město Německa opustit, a protože teta vážně onemocněla, skončila obě děvčata opět v dětském domově. Eva vždy vzpomínala na otřesné hygienické podmínky, všudypřítomný hlad i na to, jak jim starší chlapci ubližovali a bili je.
Díky manželovi tatínkovy sestřenice žijícímu v Plzni, který byl s Evinou tetou v kontaktu, se malou Evu podařilo bezprostředně po skončení 2. světové války dopravit zpátky do Československa. Zde se 10. června 1945 zúčastnila vůbec první Lidické tryzny, během níž se konečně mohla po třech dlouhých letech opět obejmout se svou maminkou. Byl to právě Evin návrat, co v lidických ženách vyvolalo naději, že se brzy opět shledají se svými dětmi. To se však nakonec splnilo pouhé hrstce z nich...
Dva roky po skončení války se Evina maminka provdala za Jaroslava Zbírala, s nímž měla další dceru. Rok po komunistickém puči v únoru 1948 se manželé Zbíralovi rozhodli s oběma dcerami odejít ilegálně za hranice. Přes utečenecké tábory v Německu nakonec doputovali do Norska, kde se jich zpočátku ujala norská kamarádka Eviny maminky, s níž se poznala v době, kdy byly společně vězněny v Ravensbrücku.
Po pěti letech strávených na severu Evropy přišla v Evině životě další významná změna. Rodina totiž zamířila do Kanady, kde již tou dobou žil bratr Jaroslava Zbírala, a kde Eva našla nový domov. Na univerzitě v Montrealu vystudovala oční lékařství (promována byla v roce 1965), čím si splnila sen stát se lékařkou a v manželství s novinářem Gordonem Bullockem se jí narodily dvě děti – dcera Anna-Marie a syn František. Vedle lékařské profese byla Evinou celoživotní láskou vážná hudba a jazyky, pro které, jak říkávala, podědila talent po tatínkovi. Kromě češtiny, francouzštiny, angličtiny, němčiny a latiny ovládala též italštinu a norštinu.
Na Lidice Eva nikdy nezapomněla a pokud jí to zdravotní stav dovoloval, navštěvovala je, a to přesto, že pro ni byly vzpomínky na tragické události nesmírně bolestivé. „První roky jsem nemohla ani jít do lidického muzea, jenom jsem tam tak seděla venku na zídce a plakala. Tak strašně mě to zraňovalo,“ vzpomínala. Nikdy při svých návštěvách neopomněla navštívit místo, kde stávaly staré Lidice: „Tady na pietním území cítím směs emocí. Vím, že právě tady jsou mé kořeny. A i když to bylo všechno Němci zdevastováno a roste zde jenom tráva, tak tu život díky té přírodě stále je.“
Životní pouť Evy Kubíkové-Bullock se definitivně uzavřela v kanadském Hamiltonu v sobotu 28. prosince 2024. V pátek 3. ledna 2025 se s ní její nejbližší rozloučili naposled.
Milá Evo, díky za vše! Čest Vaší památce!